Navždy ztracená...anebo NE?

8. října 2012 v 20:21 | Crystal* |  Navždy ztracená...anebo NE?

Tak nějak jsem se rozhodla zveřejnit povídku, kterou píšu... Je to tak nějak čistě autorská tvorba o slečně, co to nemá v životě lehký, protože se jí jednoho večera celý svět obrátí naruby. Proč? Zkuste si počíst...
Název je improvizovaný, vymyslela jsem ho s migrénou a tmou před očima, proto mu možná ani nevěnujte pozornost :-)
Kdyby si to náhodou někdo přečetl, budu ráda za jakékoliv reakce, to je pro autora vždy to nejdůležitější :).
Doufám, že si tento "kulturní" zážitek alespoň někdo z vás užije :-).

Vaše Crystal*


Jmenuji se Elisabeth Crystal de Miness. Celý život jsem si myslela, že jsem dívka, co má všechno vyřešeno. Co ví, co v životě chce dělat, její život je perfektně nalinkován odshora dolů a jediné, co ji trápí je, co si ráno dát ke snídani a hodit na sebe, aby vypadala hezky a ve škole se za ní každý jeden kluk otočil. Nyní je mi 21 let. Krásných 21 let…už nějaký ten pátek. Přesněji několik století. Poznala jsem nejmocnější muže světa, válčila jsem po boku Napoleona, znala jsem se s Beethovenem a procestovala jsem celý svět. Píšu tohle jen proto, abych ze sebe smyla tu tíhu, která na mě leží. Když jsem se narodila, psal se rok 1493. Leonardo da Vinci zrovna domaloval svůj obraz Madona ve skalách, Amerika už byla objevena a má rodina žila prestižním životem v Montpelliere, Francie. Nezáleží na tom, ve kterém doškovém domě jsem se narodila, či byl zrovna letní nebo zimní slunovrat. Byla jsem pěkné, milé děvče s talentem pro hudbu a jízdu na koni. Chodila jsem do smíšené školy a skutečně jsem milovala obdiv. Co to změnilo? Někdy se člověk změní po tom, co mu umřou rodiče…já se změnila po tom, co jsem se probudila a něco bylo jinak… Nepoznávala jsem sama sebe a věděla jsem, že to není jen tak. Nepamatovala jsem si toho člověka, ale jedno jsem věděla jistě - už nikdy nebudu žít jako předtím. Nastalo pro mě období skrývání a útěků před lovci.
Před lovci upírů…

1. Kapitola

Slunce pálí do oken, fouká jemný vítr a já sedím u okna. Proč? Co se včera stalo? A kolikátého že je? A jaký rok? Prostorná ložnice mi dává jasné útočiště. Tenhle hotel jsem si oblíbila… Vracela jsem se sem často. Za celou tu dobu, tohle bylo to místo, kam jdete, abyste cítili přítomnost někoho, koho máte rádi, toho, koho jste ztratili, anebo jen proto, abyste měli kde složit hlavu a připravit se na něco většího.
Píše se rok 2011 a je těsně před Vánoci. Je to tradice, jíž lidé využívají k tomu, aby si dávali dárky. Proč? Zbytečnost…
Protáhla jsem se a seskočila jsem z úžasného letiště rozprostírajícího se pod mojí ctěnou zadnicí.
"Do prčic!"zakřičela jsem okamžitě po dopadu na moji pohmožděnou nohu z předchozího boje. "Čert aby je vzal! Pitomí lovci…"bučela jsem si jen tak pro sebe, zatímco jsem se chystala na vycházku do ulice.
Chtěla jsem si zajít na zápis na nějakou střední školu. Je duben, a tak je nábor jednou z nejčastějších věcí, která se na tomto místě řeší. Jenže který pitomec by věřil, že je mi 16? Celý život jsem vypadala starší-natož v 21letech.
BUCH, BUCH, BUCH! Ozvalo se bouchání na dveře. "Pokojová služba, slečno de Min…"než mladý klučina stihnul doříct mé příjmení, otevřela jsem dveře a zářivě se na něj usmála. Jednou výhodou bylo, že jsem měla krásně bílé zuby, i přes všechnu tu krev, co jsem musela pít - a na tom jsem si skutečně ZAKLÁDALA! Druhým plus bylo, že i před tím…řekněme incidentem…jsem byla na všeobecné poměry pohledná slečna, co si dokázala každého mužského obmotat okolo prstu. Natož teď, že? Ano, vím, že je to prachsprosté zneužívání mých kvalit a výhod, ale řekněme si to upřímně- která z vás by si odpustila to obdivné dívání se na vás jen, když se okolo nich projdete. No? Tak vidíte - ani za nic, že?
"Jen Crystal. Pro vás jen Crystal."Obdařila jsem sluhu jedním ze vzácných úsměvů.
"Já… jsem se jen přišel zeptat, na jak dlouho si plánujete pronajmout tento pokoj." přešlapoval nervózně sluha přede dveřmi.
"Jak dlouho bude potřeba. Myslela jsem, že jsem, jak vy tomu říkáte - VIP? - osoba?"
"To samozřejmě, slečno. Avšak můj šéf to chce vědět. Potřebuje napsat nějakou částku do vyúčtování a rád by to měl za sebou."
"A vážně to chce vědět jen váš šéf?"ušklíbla jsem se.
"Ještě jeden mladý pán, když už se ptáte, slečno." Mladík vypadal, že mu spadl veliký kámen ze srdce a oddych si, když viděl, že jsem se nerozzuřila. Pousmála jsem se.
"Vyřiďte, že dnes večer odjíždím posledním spojem." usmála jsem se a poskokovi zavřela před nosem. Bylo mi jasné, že onen mladý pán není nikdo jiný, než zažraný lovec šelem, jako jsem já, a že mě chce jen jedno - zabít. Co víc si přát, že? Být každým dnem na útěku. Chtěla jsem se tu usadit a žít normální život, což se mi pravděpodobně asi nepovede, protože si nedokážu představit, jak bych někoho, jako je lovec, přemluvila, aby mě nechal jen poklidně navštěvovat školní docházku a dělat domácí úkoly… HAHA!
Začala jsem balit věci a chystat se na noční odjezd a bitvu. Času sice dost, ale jeden nikdy neví, co se připlete do cesty, a tak jsem si sbalila a vydala se na pozdní snídani v blízké restauraci.
Když jsem vkročila do prakticky prázdné restaurace a objednala si latté a croissant, chopila jsem se volně dostupných novin a posadila se do rožku restaurace. V novinách nic a ani to latté nestálo za nic. Když jsem se rozhodla vstát a vzdát moji pozdní snídani, ozvalo se mi za otevřenými novinami smělé: "Pěkné ráno, mademoiselle."
Odložila jsem noviny a zvědavě koukla na mladého nápadníka.
"I vám, monsieur."kývla jsem na pozdrav.
"Směl bych vás na chvíli vyrušovat?"usmál se na půl pusy.
"Nejsem plně rozhodnutá, ale asi nic lepšího na práci nemám."pošťouchla jsem ho.
"To moc rád slyším."zakřenil se na mě. "Jej! Ne, že bych byl rád, že nemáte co na práci, ale jsem rád, že jako…Nooo…prostě, že mi věnujete nějakou tu minutku." Nedalo se dělat nic jiného, než se smát.
"Omlouvám se, monsieur. Vím, že se to občas stává, ale nemohu si pomoci." Smála jsem se na celou restauraci.
"Alespoň jsem vás pobavil."usmál se na oplátku.
"To rozhodně…Já jsem Cry-"zarazila jsem se. Neznám ho, a co když to není jen milý chlapík z ulice? "Jsem Elisabeth." Usmála jsem se na něj. Na okamžik, když jsem málem řekla své "upírské" jméno, jsem si všimla, že velmi zpozorněl a uvědomila jsem si, že prostě MUSÍM! být více ostražitá. Nemůžu všem vykládat něco takového…
"Já jsem Josh."podal mi ruku na pozdrav.
"Josh? Američan?"zakřenila jsem se.
"No, vlastně původně Angličan. Posledních pár let ale hodně cestuju, takže už chytám různé návyky. Co vlastně děláte? Mohu vás pozvat na skleničku?"
"Tolik otázek…"zasmála jsem se. "Skleničkou nepohrdnu, ale co kdybych ještě nesměla pít?"popíchla jsem Joshe.
"Ále, a kdo myslíte, že by vás tipnul na míň jak 20?"zeptal se se zvednutým obočím, ale hned jak spatřil můj lehce naštvaný výraz, okamžitě znejistěl. "Omlouvám se, nechtěl jsem se vás dotknout. Jen, že prostě nevypadáte na 17 letou naivní slečnu, co se potlouká místo školy po restauracích, to je vše."
"Takže můj plán jít na střední je teď v troskách?"zeptala jsem se mírně zaraženě, protože jsem si uvědomila, že už dlouho ke mně nikdo nebyl naprosto upřímný.
"Vy jste chtěla jít na střední? Proč, proboha?"
"Ne, že by mi to vykání nevyhovovalo, ale myslíte, že bychom si mohli tykat?"usmála jsem se na něj.
"Samozřejmě."přikývl. "Tak teda, řekni mi-proč ta střední?"
"Protože mě nebaví potulování po uličkách Paříže. Přemýšlela jsem, že bych odjela někam na univerzitu v Americe, anebo prostě zkusila štěstí tady. Paříž má skvělé školy, a tak si myslím, že by to snad mohlo vyjít. Když oblbnu pár lidí, mohli by mě dokonce vzít hned do prvního ročníku."podívala jsem se na Joshe záludně.
"Uf…první ročník? Ty si chceš dobrovolně zopakovat maturitu?"
"Si piš!"smála jsem se. "Ne, dobře…před maturitou bych se možná někam zdekovala a už by o mně nikdo nikdy neslyšel."
"Neblbni! Nikomu se nepodaří jen tak zmizet."
"Věř mi, že mě ano…"otočila jsem hlavu k právě se otevírajícím dveřím. Vstupoval nějaký mě povědomý muž v dlouhém černém kabátci, což pro mě nebylo zrovna dobré. Ano, trpím paranoiou, ale upřímně- kdo v mé situaci by jí netrpěl také?
"Joshi? Omlouvám se, ale už musím jít. Musím se ještě sbalit, než odjedu z Paříže a mám ještě koupený nějaký lístek do kina, tak bych ho asi měla zužitkovat. Tak se nezlob. Měj se hezky. Au revoir…" zvedla jsem se k odchodu bez čekání na odpověď a rychle jsem se prodrala nově přistupujícím čekajícím zástupem lidí na čerstvé Latté a vyběhla jsem na ulici. Tady to sice taky není bezpečné, ale pořád lepší, než s potenciálním lovcem v jedné místnosti.
No a co, že nemám žádný lístek do kina? No a co, že už jsem sbalená. Já se zabavit rozhodně zvládnu…
Hlavní je odsud vypadnout co nejdřív…a přežít…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LadyD LadyD | Web | 22. října 2012 v 14:13 | Reagovat

jak už jsem říkala, skvěle napsaný :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama