4. kapitola

23. října 2012 v 18:48 | Crystal* |  Navždy ztracená...anebo NE?

Probudilo mě až zaklepání na dveře, které mi ale v tu chvíli připadalo jako z jiné planety. Já chci spáááát! Vstala jsem z postele, vybráborala jsem se ke dveřím a ospale jsem zašeptala "Kdo je?"
Odpovědí mi bylo prosté "Pokojová služba, slečno de Miness."
Jop, další krásný den, kdy vás čeká jen placení účtů, koukání na lidi jezdící na kolech, snídání croissantů a popíjení kafe. Mám ráda Paříž. Člověk si tu na nic nemusí hrát. Je prostě takový, jak si připadá přirozeně a pohodlně. Nezáleží na tom, jestli celý den prosedí u televize, anebo za den vypije hektolitry krve. Jde o to, abyste se tu cítili fajn.

Otevřela jsem dveře. "Jak vám můžu pomoci?"usmála jsem se a uvědomila jsem si, že stejný mladík tu byl i včera.
"Mám vám vzkázat přání pěkného dne a pozvání na bál, který se dnes večer koná v našem hotelu. Pan de Prentémps by byl moc rád, kdybyste se ke zdejší společnosti připojila a velmi doufá, že tu s námi ještě nějaký čas pobudete."
"Vyřiďte panu majiteli, že se mnou navečer může počítat a tomu pánovi, co doufá, že tady ještě nějaký čas pobudu vyřiďte, že ano. Pravděpodobně celý rok."usmála jsem se na něj od ucha k uchu.
"Jak jste věděla, že se na to ptá ten pán?"ptal se nechápavě.
"Léta zkušeností."mrkla jsem na něj.
"No, k tomu se nebudu vyjadřovat. Podle mě máte ještě celý život před sebou, ale když to říkáte."usmál se zdvořile. Usmála jsem se oplátku s pouhou myšlenkou "jen, kdybys věděl…" a zeptala jsem se ho: "V kolik mám být v hlavním sále?"
"Bál by chtěl pan de Prentémps začít ve 20.00, ale doporučuji dojít trochu dříve."
"Dobře tedy, budu tam."usmála jsem se na něj, zdvořile jsem pokynula hlavou a pak jsem bez delšího protahování zabouchla dveře.
"Tak bál? Proč ne…"
Víte, co je hrozné? Když jste 5 století zvyklí, že vás někdo honí a najedno vám někdo dá rok volnosti. Zaprvé - co to udělá s vaší psychikou? V první chvíli chodíte všude se zbraněmi, otáčíte se a čekáte nebezpečí každou vteřinu. Potom si uvědomíte, že se strachujete zbytečně, protože vážně máte celý rok života na to, abyste si odpočali a vyčkávali na nový boj, a tak všechny zbraně necháte doma a začnete se chovat hrozně neopatrně a neuváženě.
Zadruhé - co to udělá s vaší fyzičkou? Nejdříve na sobě makáte jako předtím, doufáte, že když si přidáte na závaží dalších 10 kilo, pomůže vám to zabít i toho nejlepšího lovce, ale potom…potom se začnete válet doma a říkat si "wooow, mám celej rok, tak proč se namáhat teď?". Je to hrozné. Nevím, jak se tomuhle vyhnout. Prostě to tak je a asi se s tím nedá nic dělat.
Nesnáším ten pocit, že není co dělat, že není čeho se bát a není před čím se schovávat. Myslím, že jsem právě dostala opravdovou možnost zkusit si celý rok žít jako normální člověk. Jenže i když jsem předtím po této příležitosti toužila, nikdy jsem si nemyslela, že bych ji skutečně mohla dostat a vůbec jsem nevěděla, jak jí využít. Jít na školu jen kvůli jednomu roku, to sice znělo zajímavě, ale podle mě to moc nemělo cenu.
Tak co třeba prožít celý rok naplno, radovat se z běžných věcí, žít jako člověk a najít si člověka, kterému můžu věřit a celičký rok s ním prožít?
Vyběhla jsem z pokoje, rychle za sebou zabouchla dveře a vyšla do plného slunečního svitu. Na tváři jsem cítila, jak mi vstávají chlupy a vlasy. Určitě je něco špatně, ale určitě v tom není upírství, jak mi říkal ten chlap uvnitř. Nevím, jak jsem se tam dostala a ani nevím, kolik jsem toho musela vypít, abych se cítila takhle, ale určitě toho muselo být hodně. Mám jedno velké okno.
Bez meškání jsem se vydala domů. Za rodinou, která čeká na jejich nejmladší dítě, které z nějakého neznámého důvodu nedošlo na noc domů. Zrychlila jsem krok a mířila jsem přímo na kraj města, k lesům, kde stává náš dům. Za chvíli jsem za sebou uslyšela slabé křupnutí větvičky, jako by za mnou někdo šel. Vyděšeně jsem se otočila a rozhlédla se okolo. Nepřekvapilo mě, když jsem tam nikoho nespatřila. Ještě aby. Ten chlap mě totálně zmátl. Měla jsem pocit, jako bych ho slyšela šeptat něco o tom, že bych měla být hodně rychlá, když jsem zabouchla dveře. Jenže to šeptání bylo, jako by stál přímo u mě, což znamená, že moje fantasie si vymýšlí různé scénáře mojí budoucnosti, anebo čeho vlastně.
Otočila jsem se zpátky na cestu a přidušeně vykřikla. Přede mnou stál muž!
"Kde jste se tu vzal?"vyštěkla jsem na něj přidušeným, útočným tónem.

"Taková nevraživost hned při prvním setkání. To značí velmi asertivní a vůdčí povahu. Je mi ctí, že ta krásná povinnost náleží právě mě."šeptal zasněně muž kroutící u toho hlavou.
"Nevím, o jaké povinnosti to mluvíte, ale s vůdčí povahou máte rozhodně pravdu. Teď, kdybyste byl tak hodný, bych ráda šla domů."usmála jsem se na něj svým nejnepříjemnějším úsměvem, jaký se mi podařilo vykouzlit za takovou chvilku na tváři.
"Noo, já se obávám, že to by nešlo. Pár dní jste byla mimo, co jsem slyšel, tak dokonce našli i vaše mrtvé tělo. Teď už není cesta zpátky."
"O čem to, k sakru, mluvíte?!"vyštěkla jsem na něj.
Muž se chraplavě zasmál a zakroutil hlavou. "Panenko svatá, on vám neřekl vůbec nic?"
Chvíli jsem před ním stála, pak jsem jen zvedla ruce v odstrčujícím gestu a odmítavě zavrtěla hlavou.
"Víte, co? Vlastně je mi úplně jedno, o čem mluvíte. Já jen chci domů. Za svojí rodinou. Nechci se tu vybavovat s úplně cizím člověkem, který tu mele něco o povinnostech a o tom, že jsem prý mrtvá."
"Ach, omlouvám se. Mé jméno je Andrew Venatore. A vy..vy jste Elisabeth Crystal de Miness, není-li pravda?"uklonil se a s úsměvem se na mě díval.
"Odkud mě znáte?"znejistěla jsem a začala jsem přešlapovat z nohy na nohu.
"Nemusíte ze mě mít strach. Ne teď. Ta nervozita není třeba."usmál se. "A odkud vás znám? Každý lovec má takový zvláštní seznam. Na něj vždy přibývají jména, jakmile je někdo promění. Vaše jméno se mi zobrazilo skoro před dvěma dny, přímo uprostřed noci. Můj seznam se rozzářil a stříbrným inkoustem se na něj začalo psát vaše jméno. Zezlátlo až dnes, asi před hodinou, když jste se probudila."
"Upřímně. Nemám ponětí, o čem to tu mluvíte, ale začíná to znít docela strašidelně. A já moc pohádky a báchorky na strašení děti nemusím."mrkla jsem na něj s přesvědčením, že tímhle jsem s ním skončila. Andrew ale jen zatápal v tažce a vytáhl jakýsi stočený pergamen, jedním pohybem ho rozmotal a podal mi ho. Úplně dole se na něm zlatě třpytilo moje jméno."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama