3. kapitola

23. října 2012 v 18:46 | Crystal* |  Navždy ztracená...anebo NE?


"Upír?"zírala jsem na muže s nevěřícným, překvapeným a zároveň pobaveným výrazem.
"Ano, upír. Po Balaiovi pátrám už docela dlouhý čas. Doufal jsem, že mi ho pomůžeš najít."
"Prosím? A jak bych ho asi já mohla najít, když ho neznám. A mimoto, neznám ani vás, takže se s vámi asi nehodlám bavit a ztrácet svůj čas, který mohu využít jinak. Takže - buď mi řekněte, jak se jmenujete a co ode mě skutečně chcete, anebo se teď sbalím a odejdu z tohohle pokoje a budu doufat, že už se nikdy nepotkáme. Co říkáte?"usmála jsem se na něj vychytrale.
"Na tom, jak se jmenuji, nezáleží. Jediné, o co mi jde, je dopadnout toho pancharta, který řádí v ulicích Montpelliere už dobrých sto let."

"Tak hele. Přestaňte si laskavě vymýšlet. Na tohle nemám ani čas, ani náladu. Mám hlad a třeští mi hlava, takže doufám, že mě pochopíte a už mě tímto nebudete nadále obtěžovat."
"Poměna musí být dokončena…"zašeptal tajemný muž.
"Jaká proměna?"dívala jsem se na něj s čím dál větším naštváním a nechápavostí.
"Proměna v upíra. Musíte se napít krve, jinak umřete. Jakmile se proměníte, musíte okamžitě utéct. Napište rodině dopis, že odjíždíte do Ameriky se svým milencem, nebo co to vlastně ty zamilovaný slečny dělají. Hlavně už se tu nikdy nesmíte ukázat, rozumíte? Já možná jsem lovec, ale je jich tu mnohem víc. Teď náležíte jako kořist mě. Jakmile ale opustíte tento pokoj bez mého znamení, půjdou po vás všichni, rozumíte? Každý jeden lovec po vás půjde jako po lákavé kořisti, takže pojďte za mnou, napijte se mé krve a nechte mě vás označit, ať máme klid. Jakmile opustíme spolu tuto místnost, dám vám nějaký čas. Pár desítek let. Musíte se naučit žít s novými schopnostmi a vědomostmi."
"A co pak?"
"Pak po vás půjdu jako po mé nejzajímavější kořisti. Nebudete mít jediný den klidu, dokud vás nedostanu."
"Pak byste měl zabít co nejrychleji. Než to udělá někdo jiný za vás."opětovala jsem mu tvrdý pohled a než se stačil vzpamatovat z mých slov, uslyšel jen prosté KLAP, když dolehly zavírající se dveře a pohled mu ulpěl na místě, kde jsem ještě před okamžikem stála.
"Pak byste vy měla běžet co nejrychleji…"zašeptal.


S trhnutím jsem otevřela oči a s překvapení jsem zjistila, že sedím pořád ještě v kině plném lidí a dívám se na nějaký akční film s Willem Smithem v hlavní roli. Nepřítomně jsem hleděla na plátno a mnula si spánky. Nechápu, jak jsem mohla usnout v kině. Vždyť je to prakticky nemožné, vzhledem k faktu, že je všude spousta hluku, každý druhý člověk křoupe popcorn a každou chvilku někdo courá na záchod a snaží se vám pravděpodobně co nejvíce zastínit výhled na plátno.
Zatřepala jsem hlavou a zvedla jsem se z místa s jedinou myšlenkou - co nejrychleji opustit tohle ponuré a nudné prostředí.
Prodrala jsem se úzkou uličkou mezi lidmi a zamířila jsem k východu.
"Jejda, pardon!"vyjekla jsem, když jsem omylem šlápla jednomu divákovi na nohu.
"Nic se neděje, prosím vás. Vždyť je to jen noha."zakřenil se na mě a já si najednou uvědomila, že už jsem ho viděla. Dnes ráno v kavárně - zajímavý muž, jehož objektem zájmu jsem se na chvíli stala.
"Stejně se ještě jednou omlouvám. Měla jsem dávat větší pozor."usmála jsem se na něj.
"Tak si říkám - mohl bych vás…teda vlastně-tebe- doprovodit? Ten film stejně stojí za prd."
"Jasně, proč ne?"zakřenila jsem se na něj a vydala jsem se dál směrem k východu. Zvláštní, že se dokážeme potkat s nějakým cizím člověkem za den i vícekrát a přesto nám to nepřipadá divné. Bylo to zvláštní, že jsem na něj narazila takhle v kině, ale přesto ne úplně neobvyklé…
Vyšla jsem před kino, přehodila jsem přes sebe kabát, přestože bylo teprve šest hodin odpoledne a strčila jsem ruce do kapes. Za nedlouho po mě se z kina vynořil Josh.
"Máme na sebe štěstí, co?"zasmál se.
"No, ty spíš máš smůlu. Potkat mě dvakrát denně…"
"Ááále, co to má znamenat? Já jsem rád, že jsem se tě potkal. Vlastně, když jsi ráno tak rychle vyletěla z té kavárny, zapomněl jsem se tě zeptat na adresu. Anebo aspoň na číslo."
"No, spíš to číslo, protože se docela často stěhuju. A navíc dnes večer odjíždím pryč."usmála jsem se na něj s pochmurným výrazem v očích.
"Kam jedeš?"
"Někam daleko, kde nikoho nebudu otravovat."zasmála jsem se.
"Tak upřímně fakt nevím, jak bys ty mohla chtít někoho otravovat?"
"To buď rád, že mě neznáš."smála jsem se. Po dlouhé době jsem se cítila v bezpečí a v pohodě. Kupodivu. Možná to je znamení, že bych přece jen v Paříži zůstat mohla. Přece jen, ten lovec dnes povídal, že mi dává jeden rok volnosti. Proč ji tedy nevyužít?
"Upřímně…jsi hrozně zajímavá osoba, Elisabeth. Je na tobě něco zvláštního a mě mrzí, že odjíždíš, protože bych hrozně rád poznal, co to je."díval se mi do očí.
"Upřímně buď rád, že mě nikdy nebudeš mít možnost poznat se vším všudy, protože znát mě…to jen způsobuje problémy. No, jsem ráda, že jsem tě tu potkala. Možná se ještě někdy potkáme-s naším štěstím."usmála jsem se na něj, nepočkala jsem na odpověď a začala jsem se vzdalovat od budovy kina.
"Elisabeth!"slyšela jsem za sebou volání. Jenže kdybych se teď otočila, znamenalo by to závazek, proč tu zůstat. Stali by se z nás přátelé, kteří by spolu trávili volný čas…on by se ptal na moji minulost, na můj věk…Co bych mu řekla? Je mi 21…Jak dlouho? Nooo, když už se ptáš, tak nějakých 500 let…
Možná ještě zůstanu. Nějaký den, možná nějaký ten pátek. Zkusím tu střední. Zkusím se začlenit. Řekněme, že jeden rok bez připomínky toho, co jsem, by se mi hodil. Mohla bych dělat ty holčičí věci, jako je nakupování šatů na maturiťák, anebo chodit do barů okukovat kluky. Joo, to by šlo.
Brouzdání po Paříži, skákání do kaluží a potkávání úplně cizích lidí… To je náplň dne skoro každého svobodného člověka žijícího v Paříži. Čím se liší ode mě? Ničím…I já jsem sama a nevím si rady s tím, co dělat, anebo jak se chovat. Díky Bohu, že vždy narazíte na nějakou známou tvář, která vám připomene, kdo jste, anebo co tam děláte. Jako já teď.
Zahleděna do chodníku si kráčím mezi lidmi a vyhýbám se autům…nevnímám nic než vlastní puls a čáry spojující dláždice chodníku.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama