2. Kapitola

22. října 2012 v 15:56 | Crystal* |  Navždy ztracená...anebo NE?

Brouzdání po Paříži, skákání do kaluží a potkávání úplně cizích lidí… To je náplň dne skoro každého svobodného člověka žijícího v Paříži. Čím se liší ode mě? Ničím…I já jsem sama a nevím si rady s tím, co dělat, anebo jak se chovat. Díky Bohu, že vždy narazíte na nějakou známou tvář, která vám připomene, kdo jste, anebo co tam děláte. Jako já teď.
Zahleděna do chodníku si kráčím mezi lidmi a vyhýbám se autům…nevnímám nic než vlastní puls a čáry spojující dláždice chodníku.



Probudila jsem se až s poledními paprsky slunce pálícími na mé tváři. Převalila jsem se na posteli a okamžitě jsem věděla, že je něco jinak. Nikdy se mi nestávalo, že bych spala tak dlouho a nikdy jsem nevnímala paprsky slunce jako příjemné probuzení do nového dne, ale jako protivné probuzení do dalšího otřesného dne, kdy mi při práci na poli bude pařit slunce na hlavu, a já půjdu spát s úpalem. Co ještě mi připadalo divné? Ta postel. Kde to vlastně ležím? Já rozhodně nemám letiště a už vůbec nemám hedvábné povlečení. Prudce jsem otevřela oči a posadila se na posteli.
Znáte ten pocit, když se probudíte úplně na neznámém místě a nevíte, co máte dělat, zatímco se vás zmocňuje panika a vy přemýšlíte, co jste včera dělali a jak jste se dostali sem? Jestli ne, zatím jste pravděpodobně pořádně nežili. Avšak dnes mi to připadalo nějak…nesprávné.
Opatrně jsem vstala z postele a po špičkách prošla celičký prázdný byt. Došla jsem do koupelny, kde jsem si propláchla obličej vlažnou vodou. Najednou mě něco zastudilo na obličeji. Jako bych měla na ruce chladný kov. Pohlédla jsem na ruce, kde k mému neskrývanému úžasu zářil prsten. Prsten velký jako celý jeden článek prstu se mi třpytil jako diamant na prstě.
"Co to…?"přivřela jsem pevně oči a znovu je otevřela. "Do prdele!"zakřičela jsem a ustoupila jsem dozadu, až jsem narazila na umyvadlo. Přede mnou stál nějaký muž a zkoumavě si mě prohlížel."
"Tak mě zajímá, jaké ti dal jméno…"naklonil hlavu na stranu, jakoby nad něčím přemýšlel.
"Kdo? Jaké jméno?"dívala jsem se na něj zmateně.
Muž se zasmál chraplavým, tichým smíchem. "On ti to ani neřekl, že?"
"Ale kdo, do háje?!"
"Jeden…dejme tomu muž, po kterém už dlouho pátrám. Myslím, že teď jsi jeho 50 oběť. Doufejme, že si konečně dá pohov, když dosáhl krásného kulatého čísla."poškleboval se muž.
"50 oběť? Oběť čeho?"ptala jsem se zmateně a jen jsem marně přemýšlela, o čem tento muž může mluvit. "Oběť čeho!?"zakřičela jsem na něj.
"Jmenuje se Balai. Je to upír."


"Au!" zakřičela jsem, když jsem se srazila s mužem jdoucím naproti mně. "Omlouvám se. Nedívala jsem se na cestu, je mi to opravdu moc lí-"vytřeštila jsem oči na muže, který ještě před chvílí nakupoval v restauraci Latté. Muže v dlouhém plášti, před kterým jsem se snažila utéct. "-to."
"Nic se neděje. I mně se stává, že se za někým ženu natolik, že už ani nevnímám okolí a čas."
"Za někým?" zeptala jsem se nejistě.
"Cože? Ne, říkal jsem-za něčím."usmál se na mě.
"Jo. To asi jo. Určitě. Samozřejmě. No, já už půjdu. Nashle!"
"Crystal…" slyšela jsem za sebou zašeptání. Prudce jsem se otočila a hleděla do tváře onomu muži v plášti.
"Co jste říkal?"
"Ž e máte pěkný prsten. Určitě je to krystal, že?"usmál se na mě.
"Oh, ano. Je to krystal, máte pravdu. Děkuji." Cítila jsem, jak mě prostupuje napětí a začínám skutečně nervit. Proč? Ať mě nechají jediný den napokoji…alespoň jediný den.
"Mohl bych se na něj podívat z blízka?"naklonil hlav na stranu a zamyšleně se na mě díval. Kde jsem jen ten pohled už viděla?
"Já, omlouvám se. Opravdu už musím jít…"otočila jsem se na podpatku a rychlým krokem se rozešla dál skrz dav.
Odkud já ho jen znala? Ten muž…ten muž mne oslovil mým jménem, které mi daroval Balai - Crystal. A naprosto jasně jsem slyšela Cé, ne Ká, od kterého začíná krystal.
Se začínající podrážděností jsem se prodírala dál skrze podle mě zvětšující se dav lidí. Jak by se jen mohli množit? Oh ne! Ten panchart…
Naštvaně jsem se otočila, ale tentokrát mě absolutně nepřekvapila, že jsem mu znovu stála tváří v tvář.
"Co chceš?"zeptala jsem se ho.
"Pamatuješ si mě, Crystal?" zeptal se opět s hlavou nakloněnou, jako by přemýšlel nad otázkou života a smrti.
"Mohla bych zapomenout? Kdo tě poslal? Anebo jsi ten "Boss" ty?"dívala jsem se upřeně muži do očí.
"Víš, co? Nechám tě dál si s tím lámat hlavu, drahá Crystal."
"A víš TY, co? Mě to stejně asi nezajímá. Jediné, co po tobě chci je, abys mě nechal napokoji a šel si otravovat život někomu jinému, rozumíme si?"
"Mě je ale úplně jedno, co ty bys chtěla. Já se řídím něčím jiným, než jsou tvoje hloupé chtíče…"
"Samozřejmě, jak jinak…ty jsi jen figurka v poli. Víš, co by mě zajímalo? Jak jsi dokázal tak dlouho přežít? I když…víš, co?? Mě je to vlastně úplně jedno. Já stejně už svoji teorii mám. A pokud se mi potvrdí, věř mi, že si to všichni odskáčete…"podívala jsem se mu s tvrdým a nezlomným výrazem do očí a čekala jsem na jakoukoli reakci. Poprvé za celou dobu, co ho znám, jsem na jeho tváři viděla…byl to strach? Možná spíš nejistota, kterou ale okamžitě vystřídala rozhodnost a muž promluvil plným, jistým hlasem.
"Chceš mi vyhrožovat, má milá? Já jsem na světě mnohem déle, než ty si jen dovedeš představit. A ano, možná od někoho beru příkazy, ale taky jsem pánem svého osudu. A pokud na někom závisí tvůj život, troufám si tvrdit, že jsem to já. Takže pokud nechceš umřít moc "mladá", drž si laskavě ten svůj malej, rozkmitanej jazýček za zuby a chovej se ke mně s určitou slušností, kterou při jednání s "klienty" vyžaduji. Já se k tobě taky nechovám jako k póvlu, má milá."
"Pokud chceš, abych se k tobě začala chovat s úctou, myslím, že mi dlužíš nějaká vysvětlení a mezi námi - ocenila bych alespoň jeden den klidu. Jeden den bez tebe!"procedila jsem na něj skrze zuby.
"Říkáš jeden den? Víš, co? Já ti jich dám víc. Dám ti jeden rok. Jeden rok, aniž by po tobě někdo střílel a pokoušel se tě zabít. Ale varuji tě. Někoho zabiješ a dohoda padá. Je mi jedno, jestli to bude v sebeobraně, anebo prostě dostaneš hlad, ale závisí to jen na tvém rozhodnutí."mrknul na mě jedním okem. "Bereš?"
Stála jsem před ním jako zařezaná. Můj osud teď závisel jen nad tím, co řeknu a jak se zachovám.
"Beru." Stáli jsme s kamennými výrazy a upřenými pohledy očekávajíce, co udělá druhá strana.
"Dlužíš mi ta vysvětlení."zašeptala jsem skoro bez hlasu.
"Taky je dostaneš, jen dočkej času. Máš na to rok. A to je dlouhá doba…"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 LadyD LadyD | Web | 23. října 2012 v 17:38 | Reagovat

opět skvělá kapitolka :) ráda jsem si ji znova přečetla :) ... :) .... už se těším na další, tu jsem ještě nečetla :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama